Plán akcí

Žádné události nás v nejbližší době nečekají

Novinky

  • Zas ta Bořeň
    29.9. Za větrného počasí s pomocí větrů vlastních byly opět zdolány cesty Huběňour 3 a Čima 5 Jarda F. a Eva
  • Bořeň 14-15.9.
    Krásné počasí Michal K, Jarda F, Ota. Prckův pilíř (5-)MK, Čima - (5)MK, Hubeňour (3)JF, Špinavé necky (4)MK, Přepadlý pilíř stará cesta (4)MK
  • Setkání v Nepálu
    1.5.2019 jsme oslavili setkáním členů HO v Nepálu ve výšce 3800m ve vesnici Kyanjin Gompa
  • členská schůze 27.3. v 19h
    Členská schůze se koná 27.3. ve středu v rest. U Farkačů v Milovicích od 19.00h
  • VÝROČNÍ SCHŮZE 16.1. OD 19:15
    Pozvánka na výroční členskou schůzi HOLYSA. Datum: 16.1.2019 (středa) od 19:15 Místo: rest U Bílé Lab.- salonek

Přihlášení

Kontakt

Horolezecký oddíl
Lysá nad Labem
Email: info@holysa.cz

Jste zde

Domů

Pik Majakovského (6096m)

Začněme – no třeba v Chorogu. Hlavní město Hornobadachšánu, autonomní oblasti, která zabírá skoro polovinu tádžického území, i když zde žije jen asi 180 000 lidí. V tomto hlavním městě pak mají obyvatel asi čtyři desítky tisíc. Národnosti Pamírské, náboženské větve ismailitů. Prostě malé město v řídce osídleném kraji na konci světa. Tedy spíše uprostřed Asie, ale v tomto případě to vyjde nastejno. Odevšad je sem daleko, letadlo sem nedoletí častěji než jednou týdně, i když jsou vypsány spoje na každý den. Cesta po zemi je horor pro každého, kdo chce ušetřit. Pro toho, kdo volí pohodlí a rychlost za cenu vyšší než normální, je cesta tak jako tak ve znamení třinácti hodin v terénní Toyotě po mizerných silnicích většinou bez asfaltu.

Takže se sem logicky moc lidí nehrne. Kdyby jen věděli, jaké hory je na konci trasy čekají, určitě by jich sem přijelo více. Anebo by o tom alespoň uvažovali a pak by z pochopitelných důvodů zůstali doma nebo v kanceláři, tak jako každý rok zůstane většina horalů za pecí, aby si pak zanadávali v internetových diskusích na dvě základní témata – Češi v Tatrách nebo magnézium na písku.

V Chorogu lze doplnit poslední zásoby, vyspat se v posteli, zajít si na poslední normální jídlo, dát si pivo, nebo navštívit Pamírskou botanickou zahradu. Na to všechno stačí bohatě jeden den, a to se ještě stihnete zajet koupat do horkých pramenů Garm Čašma samozřejmě strašně zdravých a léčících kdejaký neduh – nedaleko města. Nedaleko města – v pamírských rozměrech rozuměj čtyřicet kilometrů.

V devět ráno už stojí objednané Toyoty u dveří ubytovny a my nakládáme naši bagáž na střechu a do kufru. Cílem je vesnice Daršai, odkud vyrazíme do hor. Hurá, už dneska odpoledne. Po všem tom několikadenním trmácení na trase Praha – Istanbul – Dušanbe – Chorog – Daršai. Cílem není nic menšího než pamírská šestitisícovka. Na jihu Pamír sousedí přes řeku Pjandž s Hindúkušem a právě na své jižní hranici se ještě jednou vypne do výšky nad šest kilometrů v Iškašimském hřebeni (náš cíl, nejvyšší vrchol Pik Majakovského), v Šachdarinském hřebeni (Pik Marxe) a Váchánském hřebeni (Kohe Pomir). Posledně jmenovaný leží zcela na afghánském území, první dva jsou zase výlučně tádžické. Hlavní hřeben Iškašimského hřebene se táhne ve směru sever – jih od města Chorog po městečko Iškašim a končí v místě, kde řeka Pjandž (mimochodem antický Oxus, zdrojnice Amudarji) tvoří velkou zákrutu od jihozápadního proudění k severnímu. Iškašimské pohoří má dvě šestitisícovky, nejvyšší štít Majakovského s výškou 6096 m a sousední štít Chorvschol (také Akademika Berga) s výškou 6091 m. Kromě nich má spoustu krásných pětitisícových vrcholů a solidní zalednění, díky kterému nejsou vysokohorské doliny ani krajina pod horami úplnou pouští, ale jen částečnou s četnými oázami.

Cestou začalo pršet, událost v letním období nevídaná. I naši řidiči se diví, co se to jako děje? Kde to jsme? V Badachšánu přece prší až v říjnu! A pršet nepřestalo ani v Daršaji. Batohy jsme dali pod stříšku a uvažujeme co s načatým upršeným dnem. Všeobecné sucho způsobuje, že i když mokneme, nejsme skoro mokří. Okamžitě se vše odpařuje. Proto volíme start do hor, ať dojdeme aspoň někam výše nad vesnice. Ale nechceme se tahat s batohy, proto zkoušíme štěstí na oslíky. Ani nevíme jak se po kišlaku rozneslo, že sháníme osly, ale do hodiny po našem příjezdu máme naložené tři přetížené soumary a tříčlenný doprovod. Chlapci nejsou zrovna levní, celková suma čtyři sta dolarů je solidní výdělek, ale co se dá dělat. Znají možnosti západních výprav a nám nezbývá, než se přizpůsobit.

První část treku dolinou Daršaidara vede suchou, kamenitou a štěrkovou krajinou. Nastoupáme vysoko nad hladinu řeky a úzkou pěšinou ve strmém svahu nadcházíme skalnatý kaňon pod námi. Jemně, ale vytrvale prší a krajina vypadá ponuře. Mlčky míjíme rozvaliny strážní věže, starobylé rytiny v kameni i zbytky pevnosti nad vesnicí. Po hodině pochodu nás čeká velká zvláštnost pamírských hor – ovring, visutá stezka.

Do hladkých skalních ploten jsou uchyceny kovové nosníky, přes které jsou položeny klády a prkna. To vše je vyplněno kamením, čímž vznikla na hladké skále stezka o šířce asi 70 centimetrů, po které lze nahoru do doliny hnát dokonce dobytek. Tento ovring je jeden z  posledních, které se dodnes používají. Do večera během čtyř hodin pochodu zvládáme ujít asi dvanáct kilometrů, což je výkon, se kterým jsme spokojeni. Nocleh organizujeme na náplavce u řeky mezi porosty vrb. Místo se jmenuje letovka (rozuměj salaš) Miondy. Je zde malá salaš, ustájené je zde i stádo ovcí. Večer déšť ustal. Naši soumaři jsou opravdu naloženi více, než by bylo radno, proto přicházejí dlouho po nás. Za tmy stavíme stany a vaříme jídlo.

Všude kolem, kde je aspoň trochu zeleně, se intenzivně pase. Proto je téměř nemožné najít zdroj vody, který by byl mimo dosah dobytčí moči. Hned druhý den tak začínají první z nás trpět poměrně silnými průjmy. Postupně nás tento dáreček postihl všechny, byť s různou intenzitou a dobou trvání. Tak i druhý den je již poznamenaný snížením výkonu postižených jedinců. Jak jsme rádi, že máme oslíky. Ti, kteří odbíhají každou chvíli za kámen, by natěžko nemohli v pochodu vůbec pokračovat. Silné průjmy ostatně již zmařily jednu jinou českou výpravu na Pik Majakovského. Do čtvrté odpolední postupně dosahujeme salaše Chanuk, a rozhodujeme se zde zůstat. Někteří jsou opravdu zesláblí a závěrečný dvouhodinový úsek do cílové letovky Tung by už nezvládli. Propouštíme oslíky, poslední štaci si budeme muset odnést vše na zádech sami. Během dnešního pochodu jsme definitivně opustili zónu, kde rostou nějaké stromy nebo keře a dosáhli jsme pásmo vysokohorských pastvin.

Ráno stačilo zajít za roh a získali jsme poprvé překrásné výhledy k hlavnímu hřebeni Iškašimského pohoří. Vrcholy na obzoru sice dosahují jen výšek kolem 5600 m, ovšem jejich majestátnost a mohutné zalednění nenechá nikoho na pochybách – ano jsme na Pamíru. Toto je nádhera, na kterou jsme se všichni těšili. Během dvou hodin pohodlného pochodu s minimálním stoupáním dosahujeme místa základního tábora pod štítem Majakovského na letovce Tung. Je zde pramen vody, místo pro stany a několik kamenných salaší bez oken. Náš vrchol však odtud stále vidět není. Zbytek dne věnujeme odpočinku a fotografickým procházkám kolem tábora. Relax přišel všem vhod, alespoň se můžou zotavit z přívalových průjmů, které by mohly ohrozit vrcholové ambice každého z nás. Od druhého dne pohodu se těšíme krásnému počasí, které je pro tyto suché hory v nitru Asie tak typické – bezmračné nebe, nízké teploty a suchý vzduch.

Po krátkém odpočinku nadešel čas k přesunu do postupového tábora pod jižní stranou vrcholu Majakovského. Ráno nijak nespěcháme. Než vyjde slunce je stejně zima, tak co. Počkáme si, až nás teplo vyžene ze spacáků ven, v klidu se sbalíme a kolem deváté hodiny startujeme dále. I nad letovkou Tung se v létě ještě pase, proto jsou divoké ledovcové potoky kolem tábora vybaveny mosty, aby mohl dobytek bezpečně přecházet mezi chudými a spálenými pastvinami. Přes dva takové mosty tvořené obrovskými skalními plotnami se postupně přehoupneme vlnitým terénem kolem tábora do té správné doliny, která vede k ledovci a po něm zamíříme pod Majakovského.

Nejdeme všichni, průjmy si vybírají svou daň v podobě tří odpadlíků. Hned z úvodu doliny máme první výhledy k našemu štítu. Ledovec na jeho jižní straně začíná někde kolem pěti tisíc metrů a výstup nevypadá obtížně. Pomalu postupujeme dolinou, pochodujeme po suchých travinách, které ještě před týdnem sytily stáda ovcí a koz. Přebrodíme potok a přes mohutné morény vystoupáme do výšky okolo 4600m, kde si dáme polední pauzu. Další postup po ledovci, který je zcela a beze zbytku zasypán na svém povrchu značnou vrstvou sutě, nevypadá na dlouho. Výhled z této galerie v dolině je nádherný. Na jihu, daleko od nás, se strmí k azurovému nebi dvě špice ledově skalních vrcholů Imast a Akademika Berga, čímž vytvářejí překrásné panoráma tomu konci doliny, za kterým se zítra začnou rýsovat o dalších tisíc metrů vyšší štíty afghánského Hindúkuše.

Vzdálenosti v horách, jak známo, klamou. K místu postupového tábora pod jazykem ledovce, který stéká z jižní strany štítu Majakovského, jsme šli ještě další čtyři hodiny a v závěru už toho měli někteří tak akorát dost. Ještě štěstí, že jezírka v ledovci vyvářela překrásné fotomotivy, tím dávala zapomenout na útrapy cesty pohyblivou sutí. V závěru pochodu jsme ještě třikrát vždy museli vystoupat na další a další práh, protože tam se zdály být lepší místa k noclehu. I když to bylo vysilující nastoupat vždy nových téměř sto metrů výškového rozdílu, přesto se to vyplatilo. Pod ledovcem jsme našli pěkná místa na stany u zdroje průzračné vody, což jsou dva faktory, které se poslední dvě hodiny nevyskytly na žádném místě současně.

Výška je zde těsně pod pět tisíc metrů. Poslední z nás dorazili společně se západem slunce za protější hřeben. Okamžitý pokles teploty jim značně znepříjemnil stavění stanu a vaření. Během několika minut klesla teplota pod bod mrazu a postávání kolem stanu přestalo být příjemným. Rychle zalézáme, trocha nějakého čtení nebo poslouchání hudby a hurá na kutě – ráno vstáváme s rozbřeskem a hrneme se na horu. Výšku snášíme všichni dobře, pokud nás nezradí počasí, může být vrchol náš.

Ranní starty nejsou nikdy příjemné a kdo tvrdí opak, lže. Z vyhřátého spacáku se do ranního mrazu nikomu nechce. Přibližně hodinu obcházíme ledovec až do sedla ve skalním hřebeni, který rozděluje jeho jednotlivé splazy. Dále to už bez maček nepůjde, proto během krátké pauzy nasazujeme ledovcovou výbavu. Vzdálený Hindúkuš začíná vykukovat na jižním obzoru. Nádhera. Nastoupíme do svahu a míříme nahoru. Hned zpočátku se kolem nás začnou objevovat ledovcové útvary zvané kajícníky. Zprvu jsou malé a nám se všem hrozně líbí. Je to taková zajímavost ledovcových hor se suchým klimatem, kdy vlivem slunečního záření vznikají ledové jehlany či sloupy podobné postavám v bílých pláštích – odtud jejich název. Postupně se jejich počet i výška zvětšuje a nám začínají lézt pomalu ale jistě na nervy. Neustálé překračování, přelézání a vyhýbání se kajícníkům začalo být nejen otravné, ale i velmi namáhavé a vysilující. Kajícníková pole byly čím dál delší a rozsáhlejší, stejně jako terén strmější. Postup začal být velmi úmorný, také ve spojení s čím dál větší nadmořskou výškou. Dneska nás čeká převýšení téměř 1200 metrů, pokud chceme dojít až na vrchol. V ledovci místy čelíme velkým trhlinám, které je nutné zafixovat lanem a překonávat zajištěni.

Klasická cesta Budanova z roku 1947 vede na vrchol nejpravější částí jižního svahu a dle popisu vyžaduje ve své střední pasáži několik délek jištění ve strmém ledovém terénu. Postup sněhovoledovým svahem mezi skalními výchozy se nám zdá zbytečně náročný, když napohled jednodušší cesta musí vést levou částí svahu. Pravda, v cestě je vidět obrovské trhliny a strmý výšvih vedoucí pod pásmo séraků, ale pokud se vyřeší toto místo, další postup je už lehký po západním hřebeni přímo na vršek. Jde o to, zda jít známou cestou, nebo se pokusit projít jinudy, ovšem s rizikem, že se nám do cesty postaví nepřekonatelná obtíž a výstup tak nedokončíme.

Volíme druhou variantu. Postupně jsem došel pod obrovské trhliny a bylo vidět, že stačí jednu přeskočit a mezi dalšími už lehce prokličkujeme. Nahlédl jsem do trhliny a viděl podzemní svět divutvorné krásy. Nahlížel jsem už do nespočetně trhlin, ale toto zdaleka překonávalo vše dosud viděné. Vstup do trhliny byl úzký jen asi 60 cm, pod ním se však trhlina rychle rozšiřovala na několik metrů. Z převislého stropu visely girlandy rampouchů nejrůznějších délek. Dno trhliny spadalo v několika úrovních do hloubky asi čtyřiceti metrů a na každém patře bylo v ledu malé podzemní jezero – jako z knih Julese Verna. A na povrchu zemském kajícníky zježený povrch ledovce. Ledové sloupy zde už byly vyšší než postava člověka.

Ostatní byli někde za mnou, neslyšel jsem je. Na překonání této trhliny jsem chtěl počkat na lano, ale nikdo pořád nešel, zima byla čím dál větší, tak jsem se po značném váhání rozhodl, skočil, rychle zakličkoval mezi kajícníky a byl pryč od křehkého okraje ledové díry. Odtud již bylo jasně vidět, že naše volba byla správná. Pod pásem séraků se objevila široká ledová police, která vedla lehkým terénem až na podvrcholový hřeben, čímž překonávala kritické místo jižní strany hory. Zdola nebyla vůbec vidět, a proto se nejspíš pro výstup nepoužívá, ačkoliv výstup tudy byl nakonec mnohem lehčí, než průstup Budanovovou cestou. Strmý výšvih mezi kajícníky byl neskutečně úmorný. Vidím kluky pod sebou, ale jen dva – Tonda a Josef. Ostatní to vzdali, protože z nich ledové špičky vysály veškerou energii, motivaci i chuť k dalšímu výstupu. Volám na Josefa, aby dole nechali jedno lano u trhliny, že nebude nutné. Počkám na ně tady, na začátku police, dále už půjdeme společně. Lano dole nechává Tonda, je na tom asi hůře. Nastupujeme na polici, která je přerušena velkou trhlinou. Zajišťujeme ji fixem, který uchycujeme na šrouby za trhlinou. Trochu máchání cepínem a jsme zase na rovném ledu. Na podvrcholový hřeben jsme vylezli krátkým ledovým výšvihem, který byl zasypaný prašanem. Někdy se to sekání stupů z doby alpinistického pravěku opravdu hodí. Výhledy jsou dokonalé již nyní – k afghánsko pákistánskému Hindúkuši se přidal Šachdarinský hřeben Pamíru na východ od nás. Jasně rozeznáváme dominanty štítů Marxe, Engelse a Moskevské Olympiády.

Na hřebeni nás čeká větrem ubitý povrch, který nám dělá radost. Tedy jen do té doby, než skončí, což je brzy. I zde nás čekají na závěr kajícníci a malé trhliny. Doufali jsme, že tady pod vrcholem (5950m) už tenhle bordel nebude, ale hora nás zkouší do poslední chvíle.

Pochod po celodenní dřině po mírně stoupajícím hřebeni ve výšce šesti tisíc metrů je velmi vysilující. Na konci sněhu, kde se vstupuje do vrcholových skal, se opět čekáme. Je už notně pozdě odpoledne. Posledních pár metrů skalami je už brnkačka. Z vrcholu obdivujeme neuvěřitelná panoramata nasvícená odpoledním sluncem. Je zde příjemně. Mrzne sice, ale díky absenci větru se dá posedět. Kluci dochází chvíli za mnou, je na nich vidět maximální spokojenost se svým dnešním výkonem. Cíl naší výpravy byl dosažen třemi ze dvanácti účastníků – nejvyšší vrchol Iškašimského pohoří, štít Majakovského 6096 m. Ve vrcholové pyramidě nacházíme zápis ruské skupiny, která zde byla asi měsíc před námi. Dáme si dvacet minut odpočinku a ve tři hodiny startujeme k sestupu. V první části se musíme čekat, protože přechod trhlin vyžaduje jištění. Dole však vyrážím rychle k táboru, protože nemám čelovku. Kluci postupují za mnou společně – oni světlo mají.

Po příjezdu domů a po konzultaci s redakcí American Alpine Journalu (světová evidence prvovýstupů) jsme zjistili, že námi použitá trasa dosud není popsána v horolezecké literatuře a že se tedy jedná o prvovýstup. Radost tak byla dvojnásobná.

Prvovýstup: Pik Majakovského 6096m, 5.9.2011, Levou částí jižní strany, 2B, Michal Kleslo, Josef Křena, Antonín Borovka.

Autor článku: Michal Kleslo (převzato z časopisu Montana 6/2011), Foto: Josef Křena