Tvary zemského povrchu
Jakmile byla nějaká oblast zemské kůry vyzdvižena (viz vnitřní – endogenní síly geologické, tj. vrásnění a výzdvihy) začal erozní denudační proces. Relief utvářely do dnešní podoby vnější síly geologické (exogenní). Mluvíme o exodynamice. Je to především působení atmosférických činitelů (vodní a sněhové srážky, radiace, mráz a další teplotní změny), vlivy gravitace, fluviální působení povrchové vody, glacigenní činnost ledovců, eolická činnost větru, biosférické vlivy apod.
Způsob a intenzita projevu uvedených faktorů byla a je modifikována klimatickými poměry v různých podnebných pásmech (klimazónách) i v různých geologických dobách.
Déšť padající na povrch vede ke vzniku říčního systému. Řeky se zahloubí, rozšíří svá údolí a za dlouhou dobu se celá oblast sníží (denudace vede až ke vzniku paroviny). Tento předpoklad platí jen v tom případě, že nedošlo k žádnému dalšímu zdvihu, který by odvodňování zmladil a zahájil nové období silného zařezávání toků. Například kaňon řeky Colorado se zařízl do mnohem širšího, staršího údolí, “průlomová údolí“ Labe u Hřenska s pískovcovými stěnami a věžemi.
Říční síť a vzniklé tvary zemského povrchu jsou určeny složením a uspořádáním (strukturou) podložních hornin. Řeky rychle zdůrazní jakékoli rozdíly v tvrdosti hornin, po nichž tečou. Jsou-li horniny uloženy vodorovně, charakterizují vzniklý reliéf vrchy s plochými vrcholy (viz tabulové hory, plošiny známé především v aridních oblastech). Jestliže jsou však vrstvy ukloněné, vzniká reliéf členité krajiny, v níž odolnější horniny vytvářejí kuesty; jejich příkřejší svahy jsou na čele vrstev a údolí jsou vyhloubena v měkčích vrstvách.
Ledovcová činnost
10% zemského povrchu kryjí tvrdé ledovce, které jako sochaři modelují krajinu. Mnohé dnešní tvary zemského povrchu vnikly přetvářející činností ledu v pleistocenní době ledové, kdy bylo zaledněno na 30% zemského povrchu.
Ledovce se tvoří tam, kde leží věčný sníh (oblasti polární a vysokohorské, tzv. nivální zóna). Protože sněhu každý rok přibývá, stlačují se starší vrstvy do zrnité hmoty zvané névé, která se později, když z ní je vypuzen všechen vzduch, stává firnem. Působením gravitace se tato hmota pohybuje po svahu dolů a přitom se zpevňuje v ledovcový led.
Rozlišujeme tři hlavní druhy ledovců. Údolní ledovce, jejichž prameny bývají v pohořích nad sněžnou čárou; podhorské, vytvořené spojením údolních ledovců které se rozprostírají na úpatích pohoří; náhorní (fjeldové až pevninské ledovce), které se rozkládají v polárních a subpolárních oblastech jako zbytky rozsáhlých ledovců z doby ledové.
Glacigenní eroze a odnos
Ledovec je v horách jedním z nejmocnějších činitelů eroze. Jeho led ohlazuje – obrušuje (abraze) a odlamuje skalní podklad (detrakce). Balvany uzavřené v ledu jsou vlečeny podél dna a vytvářejí žlábkované skály, odolné horniny jsou zbroušeny v oblíky. Pramenná oblast se zvětšuje v amfiteátr označovaný jako kar. Mezi sebou ledovce vytvářejí horské hřebeny a karlingy (štíty typu Matterhornu). Horské ledovce prohlubují údolí do hlubokých trogů ve tvaru U. Větší ledovce mají často hlubší údolí než jejich menší “přítoky“, které po zmizení ledu vytvoří tzv. visuté údolí. Ledovce unášejí obrovské množství sutě – morény (boční, střední, vnitřní a spodní a čelní).
Větrná (eolická) činnost
K zvětrávání dochází v aridním klimatu mnohem pomaleji než v humidnějších oblastech. Zpravidla ho způsobuje kolísání povrchové teploty skal. Skalní povrch se pravidelně rozpíná a stahuje, vzniká napětí a to povrch postupně bortí, drolí a přeměňuje ho v písek, drť. Pomalé chemické zvětrávání je způsobeno jen malou vlhkostí, většinou rosou. Vítr odnáší rozrušenou horninu a částečky hromadí jinde, např. v přesypech.
Působení gravitačních sil
Zvětraliny hornin podéhající gravitaci a svahovým procesům se dostávají k úpatí skalních stěn kde se akumulují (osypy, suťové kužele, haldy apod.). Někdy se z rozrušených skal uvolní ohromné bloky. Pak mluvíme o skalních říceních. Ta nastávají tehdy, když puklinový led rozruší objemovým pnutím horninu, hlavně při velkých teplotních a vlhkostních změnách mezi dnem a nocí.
Alterace (zvětrávání)
Kdo intimněji pozná skálu zjišťuje, že největší problém při lezení je stav jejího povrchu nebo-li alterovaná zóna. Výsledkem alterace mechanické (rozpad či desintegrace, při mrazovém působení kongelifrakce – kryodesintegrace) je ostrohranný rozpad horniny, střípkovitý až blokovitý podle charakteru horniny. Ve velehorách a polárních oblastech převládá mechanické zvětrávání nad chemickým zvětráváním (rozkladem – dekompozicí).
Relativně pomalu zvětrávají horniny resistentní např. buližníky, kvarcity, bazalty, drobnozrnné granitoidní horniny. Zato v periglaciálních klimatických podmínkách produkují nejvíce typických blokových akumulací (kamenných moří, sutí). Jsou zde optimální podmínky pro termický rozpad. Vliv insolace (oslunění) se uplatňuje nejen ve vysoce aridních oblastech, ale i v našich zeměpisných šířkách (např. na pískovcových skalách můžeme pozorovat odrolování podmíněné rozdílnou roztažností minerálů ať již různé hustoty nebo barvy, významnou roli hraje i studená severovýchodní expozice). Většinou se mechanické zvětrávání projevuje spolu se zvětráváním chemickým. U chemického zvětrávání rozeznáváme následující formy:
- rozpouštění minerálů – atakování horniny kyselou vodou
- oxidace – křemičitany, sirníky a kovy se mění na oxidy a hydroxidy
- karbonace – atakování vápenců oxidem uhličitým rozpuštěným ve vodě
- hydratace – z oxidů vznikají hydroxidy, z anhydritu se tvoří sádrovec
- hydrolýza – vyluhování alkálií a tvorba hydroxilového iontu (hlavně u žul přeměna draselného živce na kaolinit
Všeobecně platí, že na relativně starém reliéfu (paleoreliéfu) jsou zvětrávací procesy více patrné než na “mladě erodovaných“ skalách. To se týká i vzniku voštin, tafonů, krust, exfoliačních desek, různých konkávních forem při úpatích skal (nástupy na pískovcové stěny a věže jsou obvykle v dolních partiích velmi měkké a lámavé). Biologické procesy mají vliv na kavitizaci (vznik konkávních mikrotvarů) nicméně mikroorganismů s rostoucí výškou ubývá. Mikroorganismy se na bazických horninách živí hlavně železem, manganem a hořčíkem. V našich zeměpisných výškách není vliv biogenních procesů příliš markantní, ještě méně se projevuje v aridních pouštích.