Ráno po dlouhé cestě 
Soutěska Velika Paklenica 
Cesta Nosorogi na Kukovi ispod Vlake
Dlouho jsem se rozmýšlel, zda vůbec článek o chorvatské Paklenici psát. Ale při prohlížení fotek prosluněných skal pod jižním modrým nebem jsem se nakonec rozhodl se o zážitky podělit.
Málo plánované akce bývají pak ty nejlepší. Je zářijové čtvrteční ráno a volá Láďa. Jasně, že bych jel. A jestli může ještě kamarád Jarda? Beze všeho, proč ne. Doba výjezdních doložek a devizových příslibů je snad už nenávratně pryč. Tak jen zabalit frčet. Jenže Jarda může až v neděli večer. Pojedeme až v neděli a Jardu vyzvedneme ve Vodňanech.
Přes víkend je klid na balení. Ale už se nemůžu dočkat, na mapě studuji novou trasu přes Linec a Štýrský Hradec. Konečně je tu nedělní odpoledne. Vyzvednu Láďu a přes Prahu jedeme do Vodňan pro Jardu. Pomalu se stmívá a už všichni tři vyjíždíme na jih. Hned někde za Budějovicemi se proti nám řítí v protisměru zbloudilý nebo snad ožralý motorkář. To už totiž jedeme po známé silnici smrti směrem na Linec. Až na dálnici před Lincem to leknutí trošku vydejcháme. Za Lincem je už večerní provoz minimální a tak frčíme nočními Alpami směr Štýrský Hradec. Cestu nepatrně zpomalují jen mýta přes dlouhé alpské tunely a častá zúžení dálnice. Obávaný úsek po úzké silnici mezi Mariborem a Chorvatskou Krapinou je díky noční době snadno průjezdný. To už máme půlku za sebou. První svítání nás zastihne už na nové chorvatské dálnici za Karlovacem. Nechám se vystřídat za volantem a po průjezdu posledním tunelem je už vidět moře. Je časné ráno a po 950 kilometrech zabočujeme odbočujeme ve Starigradu z Jadranské magistrály na úzkou silničkou ke vstupu do parku. Tady si koupíme permici na 5 dní za 90 Kun. Po silničce stoupáme ještě 3 kiláčky až na parkoviště. Dál už se musí pěšky. Je chladné, ale příjemné ráno. Do sedáků se nasoukáme hned u auta na zatím prázdném parkovišti. V úzkém kaňonu Klanci je pořád po noci chladno. Pro zahřátí dáme pár krátkých cest a vracíme se k autu. Přímo nad parkovištěm se zvedá do stometrové výšky mohutný hřeben Kukovi ispod Vlake. Na rozlezení je tu jako ušitá cesta Nosorogi za 4b. Tedy za 4b jsou asi jen tři nebo čtyři krátká místa. Začínám na prvního. Cesta vede v pevné a chytavé skále většinou příkrým hřebenem. Je solidně vynýtována. Hřeben je ostrý a je z něj vidět většina skalních masivů v celém kaňonu Paklenice. Poslední délku si vytáhne Láďa. Cesta končí. Svazujeme lana a slaňujeme na celou délku do sutě pod jižní stěnou. Sestup ostrou sutí v sandálech je utrpením. Ale únava je přece jenom znát a tak se vracíme na magistrálu a ještě 3 kiláčky do Seline k našemu známému strážci parku. Stan stavíme tradičně na jeho zahradě, kde je i sociálka a kuchyňka. Po zaplnění splasklých žaludků je to k moří jen kousek a tak si ještě užijeme trochu slané vody.
Jarda v Nosorogi 
Borci 
Centralni kamin, nad plotnami
Je úterní ráno, piniový háj omamně voní a ze spacáku se nechce a nechce. Ale dny jsou tady ještě horké, polední sluníčko ostré a tak je lepší vylézt, zabalit a přejet těch pár kilometrů na parkoviště v kaňonu ještě za chládku. Navrhuji lézt další lehkou cestu na masiv Veliky Cuk za 4b. Cesta se jmenuje Sjeverno rebro. Nástup je od parkoviště vzdálenější než včera. Jdeme nejdřív soutěskou až na konec a pak stoupáme po jen málo znatelné pěšince vzhůru. Z hor fouká studený vítr. První čtyři délky tahám, pak mne vystřídá Láďa. Poslední dvě délky jsou už v pěkné expozici, ostrý hřeben se změní ve stěnové lezení po jemných, ale pevných chytech. Cesta se leze hodně, pod sebou vidíme už další lezce. Z vrcholové plošinky je úžasný pohled dolů do kaňonu a kolem na mohutné stěny protějšího masivu Debeli kuk. Zpestřením nepříjemného sestupu strží dolů je „slaňovací“ strom, jak jsme ho při minulých návštěvách pojmenovali. Kluci pořád proto hledají strom, přes který se bude slaňovat. Tak to ale není. Slaňovací strom je jen ohlazený kmen, po kterém se sjíždí obkročmo jako to dělají hasiči. Tak se překoná několikametrový skalní práh v rokli. Pak už následuje jen klouzání ostrou sutí dolů a pak i pár délek zajištěné cesty. Odpoledne pak už lezeme další a další krátké jednodélkové cesty, kterých je tu spousta po obou stranách hlavní přístupové cesty. Tady je taky nejvíc lezců. Před večeří si zase užíváme moře a vyzkoušíme v baru i místní pivo. Chutná.
Centralni kamin 
Anica kuk 
BC Seline
Ve středu máme v plánu další cestu na Veliky Cuk. Je to mně neznámý Centralni kamin za 5a. Lezl ho předloni můj synek a moc a moc tu cestu vychvaloval. Cesta začíná pohodovým lezením po mohutných plotnách. Pak ale uhýbáme doprava a trošku se zapotíme v zajímavém žlábku. Od štandu ve čtvrté délce následuje i několikametrový sestup na dno vlastního komínu. No a najednou se před námi tyčí široký komín, zakončený mohutným převisem. To že je za 5a? Mám obavy. První metry jsou pohodové. Jarda vystřídal v tahání Láďu, nasazuje mohutný rozpor a už stojí na balkóně u štandu. Dobírá ze štandu asi v půlce komína. Já lezu jako druhý. Přelézt převis je nad moje síly a tak funím a ještě víc nadávám. Do širokého rozporu se mi nechce a tak rvu svoji ztučnělou tělesnou schránku ke štandu jen rukama. Ale nakonec vítězím a jsem na štandu. Sportsmen Láďa už zase leze bez problémů za mnou. Od štandu mizí řada nýtů vlevo někde ve stěně, ale my se držíme podle průvodce tvrdohlavě komína. Po jedné délce nýty mizí a Jarda neví kudy kam. Zkouší pokračovat stále vzhůru, ale nakonec se vrací. Prostě jsme zakufrovali pod vrcholkem 200 metrové stěny. Mne žene instinkt někam doleva a tak nakonec po jedné délce stojíme na stejné plošině, jako včera. Tahle několikahodinová cesta mi dala docela zabrat. Zavzpomínal jsme si i na bloudění uprostřed tatranských stěn. Ze samé radosti, že všechno dobře dopadlo a jsme živí a zdraví, kupujeme zásoby místního pivka, které po vydatné večeři brzy mizí.
Slaňovací strom 
Vápenec a modelace
Další ráno oba mladí chtějí pokořit i Anicu Kuk. Vybrali si nádhernou cestu Karabore na Stup. Jsem ještě utahaný ze včerejška a tak budu pro dnešek dělat základní tábor. Kluci nastupují a zdolávají první dvě délky zářezem. Klíčové místo je asi vytlačující závěr na konci mělkého zářezu. Tady Láďu vystřídá v tahání Jarda a po dalších dvou délkách jsou už na vrcholku. Tady jsou už tak vysoko, že je skoro nemůžu rozeznat. Po návratu jsou plní zážitků a podle vyprávění to byla určitě jejich nejhezčí cesta. A protože nemají lezení ještě dost, lezeme až do odpoledne v soutěsce Klanci. Všude je plno lezců, volné cesty se těžko vybírají. Kromě toho se zde většinou rybaří a tak ze slaňáků visí spousty lan, aniž by na nich někdo lezl. Ale i tak si ještě pěkně zalezeme v přejištěných cestách od 4b do 6c. Tady snad ani nepočítají s vlastním jištěním. Nýty jsou navrtané pár centimetrů od hrotů, spár nebo i vápencových hodin. Odpoledne jdeme ještě na chvilku k moři, Láďa se chlubí ulovenou velkou hvězdicí a za chvilku najde pod hladinou i dost vzácného mořského koníka. Zásoby docházejí a tak dokupujeme v místní samošce. Místní pivko je pitelné a po celodenním lezení přijde k chuti. Na pátek jsem naplánovali odpočinkový den a nakonec se zkazilo i počasí. A tak se celý den jen povalujeme a doplňujeme kalorie. Předchozí dny jsme lezli docela intenzivně a tak odpočinek přijde vhod. Ale i na sobotu je předpověď počasí nedobrá, v noci dokonce prší. A tak ráno pod zataženou oblohou padá rozhodnutí, že začneme balit. Nemám z cesty přes den moc radost. No a jako naschvál se hned dostáváme do několikakilometrové kolony hned před prvním tunelem. Proto hned na dalším exitu sjedeme na starou cestu a celkem v pohodě jedeme kolem Plitvických jezer až do Karlovace, kde znovu vyjedeme na dálnici. I tady je provoz silný a hustě prší. Popojíždíme i před mýtem. Občas je vidět i nějaká ta bouračka. Pořád se vlečeme v koloně a cesta začne ubíhat až zase na rakouských dálnicích. V Alpách prší a je zima. Konečně jsme v Čechách, vysazujeme Jardu ve Vodňanech a body nebody pálím po už prázdných nočních silnicích přes Prahu do Poděbrad a pak konečně vyspat domů. I když jsme lezli jen čtyři dny, ruce mám pěkně vytahané. Byla to fajn akce. Skály, moře, klídek a pohoda….. A tak to má být.
Láďa v 6b, Klanci 
Kazí se počasí
Autor: Jirka