Podnebí v severských oblastech Ameriky je zcela odlišné, než na jaké jsme zvyklí ve střední Evropě. V jižní části Aljašky, kde se zrovna pohybujeme, se vyskytuje studené vlhké podnebí. Nejstálejší počasí je zde v květnu a v červnu. Nyní je již druhá polovina července a počasí je velmi proměnlivé. Náš Jonathan je však pohodlný, prostorný vůz, který nás ochránil i před vrtochy severského počasí. 

Dne 23. července opouštíme Fairbanks a konečně vyrážíme na okružní jízdu kolem Aljašky. Náš první cíl, pohoří Delta, leží 400 km na jih. Večer přijíždíme na místo a na ohni si opékáme maso z losa, které jsme dostali od našeho přítele Jona. Druhý den opouštíme Jonathana a vyrážíme na čtyřdenní túru do hor. Počasí se mění doslova každou hodinu. Odpoledne vstupujeme na členitý ledovec, který překonáváme a bivakujeme na zasněženém skalním prahu. Právě Aljašský hřeben je známý díky silnému zalednění, jež stále narůstá v důsledku častých srážek. Následující den ráno vstupujeme na ledovcové plato pokryté sněhem. Navazujeme lana. Žádám Jirku o natočení krátkého filmového záběru a odcházím za bzučení kamery několik metru vpřed. Spěšně se vracím pro svůj přístroj, nevšímám si však trhliny zamaskované sněhem. Náhle mi mizí pevná půda pod nohama a propadám se dolů. Tentokrát to dobře dopadlo. Trhlina není příliš široká a daří se mi zachytit se na jejích okrajích rozpaženýma rukama. Nyní již pokračujeme s větší opatrností. Třetí den dokončujeme exponovanou hřebenovou túru a čtvrtý den sestupujeme k autu. Jsme znepokojeni, protože Jonathan nechce nastartovat. Po hodině se nám daří náš dvoutunový koráb roztlačit a pokračujeme na jih do Valdez.

Valdez je malebné přímořské městečko, kde je mimo jiné ropný terminál, „konečná stanice“ aljašského ropovodu. Náš plán – projížďka lodíz Valdez do Anchorage podél pobřeží – se hroutí, neboť již třetí den prší a stále se zde drží nízká oblačnost. Do Anchorage tedy nakonec cestujeme po dálnici. Ovšem ani toto největší město Aljašky nás nevítá vlídně. Déšť. Těší nás pouze cena benzínu, která je 99 C za gallon (1 gal – 3,8 l), což je suverénně nejlevnější na Aljašce.

Naší poslední zastávkou je Benali park, jedna z nejvíce navštěvovaných státních rezervací v Americe. Organizace parku má zvláštní systém. I když je svou rozlohou velký asi jako Slovensko, je zde zaveden přísně regulovaný pohyb turistů. Reservace je rozdělena na několik částí a v každé z nich smí být pouze stanovený počet osob. Stává se tedy, že na povolení ke vstupu se musí čekat i několik dní. Štěstí nám však přeje – dostáváme povolení ke vstupu. Zaměstnanec parku nás upozorňuje na nebezpečí při setkání s medvědy grizzly, jichž zde pobíhá kolem 300 kusů. Vzpomínám si na příběh fotografa z Yukonu, který dlouho nemohl získat kvalitní záběr medvěda. Natřel se tedy špekem a vydal do lesa. Nalezen byl pouze jeho fotoaparát. Nastupujeme do tzv. Shuttle bus (kyvadlový bus), který projíždí reservaci až k Wonder lake, kde silnice končí. Právě zde je nejlepší výhled na Mt Mc Kinley.

Autobus se prokousává horskými průsmyky, členitou krajinou bez stromů, tzv. severskou tundrou. Podivujeme se nad volně se pasoucími soby a losy. Náhle řidič přibržďuje. Nemohu věřit vlastním očím. Cestu nám zkřížil statný medvěd grizzly. Šofér nás ujišťuje, že toto zvíře je schopno vyvinout rychlost až 60 km/hod. Za pár okamžiků zastavuje podruhé. „Hallo boys – vystupovat“, ozývá se řidič.

Jsme na místě – v oblasti ledovce Polychrome, kde je náš vymezený prostor. Nejistě se ohlížím kolem dokola a v duchu si opakuji instrukce v případě setkání s medvědem. Doporučuje se vyplašit ho hlukem, cinkotem, chrastěním nebo zahnat házením kamení. Moje první noc není příliš klidná. Ráno nás překvapují sobi pasoucí se nedaleko našeho stanu. Odcházíme na hřeben hor fotografovat divoké horské kozy. Je zvláštní, jak jsou tato zvířata krotká. Jednu z nich fotografuji jen z 1,5m. Večer se vracíme zpět do údolí. Čeká nás nemilé překvapení. Z dálky vidíme náš stan zbořený. Medvěd. K našemu údivu je neporušen. Vysvětlení objevujeme ve vzkazu od Rangera (profesionální ochránce přírody) s přiloženou pokutou 150 USD. Důvod – volně uložené jídlo nedaleko našeho stanu, což, jak jsme se později dozvěděli, je velmi těžký přestupek. Druhý den vyhledáváme tohoto muže a omlouváme se za náš čin. Ten nakonec pochopí i naši finanční situaci a pokutu ruší se slovy: „Byl jsem rozčilen, neboť vaše potraviny přilákaly dva medvědy vzdálené asi 500m od stanu.“

Návštěva Benali parku zakončila naše putování po Aljašce a nás čeká dlouhá cesta na jih přes Kanadu a USA.